Evropa se v elektroenergetice blíží důležité hranici. Podle Eurostatu pocházelo v prvním čtvrtletí roku 2026 z obnovitelných zdrojů 45,5 procenta elektřiny vyrobené v Evropské unii. O rok dříve to bylo 42,7 procenta.
Za evropským průměrem se však skrývají obrovské rozdíly. Dánsko vyrobilo z obnovitelných zdrojů 90 procent elektřiny, Portugalsko 82,9 procenta a Litva 75,7 procenta. Česká republika skončila na opačném konci tabulky. S podílem 12,7 procenta byla poslední v celé EU.
To je tristní výsledek. Ne proto, že by Česko mělo bezhlavě kopírovat Dánsko nebo Portugalsko, které mají jiné geografické i klimatické podmínky. Problém je v tom, že česká debata o obnovitelných zdrojích často uvízne mezi ideologií, odporem a dílčími technologickými spory, zatímco jiné země už řeší, jak čistou energii prakticky integrovat do infrastruktury, kterou stejně používají každý den.
Energie z prostoru, který už existuje
Jedním z příkladů je švýcarský experiment se solárními panely mezi kolejemi. U obce Buttes v kantonu Neuchâtel se testuje systém odnímatelných fotovoltaických panelů vložených přímo do prostoru železniční trati. Pilotní úsek má 100 metrů, tvoří ho 48 panelů a instalovaný výkon dosahuje 18 kWp.
Podstata projektu není v tom, že by koleje samy vyřešily evropskou energetiku. Důležitější je princip: vyrábět energii tam, kde už existuje technická infrastruktura, a neukrajovat další půdu. Železniční koridory procházejí krajinou tak jako tak. Pokud by se část jejich plochy dala bezpečně využít pro výrobu elektřiny, šlo by o zdroj bez nového záboru polí, luk nebo průmyslově nevyužitých pozemků.
V českém prostředí je tato úvaha zajímavá i kvůli rozsahu sítě. Správa železnic uvádí délku tratí 9 344 kilometrů. Teoreticky tedy existuje dlouhá liniová infrastruktura, u níž by se v budoucnu mohlo zkoumat, zda má smysl doplnit ji o výrobu elektřiny. Ne všude by to bylo možné. Část tratí je ve stínu, část v tunelech, část v technicky složitých úsecích, výhybkách nebo stanicích. Zásadní by byla bezpečnost provozu, údržba, odolnost vůči vibracím a ekonomická návratnost.
Přesto je kolejový solár cenný jako signál. Energetika budoucnosti nebude stát pouze na velkých elektrárnách. Bude se skládat z mnoha lokálních zdrojů, které využívají střechy, parkoviště, brownfieldy, dopravní stavby, průmyslové areály i veřejnou infrastrukturu. Koleje mohou být jedním z nich.
Geotermie: zdroj, který není vidět, ale pracuje pořád
Solární panely mezi kolejemi řeší elektřinu. Jenže energetická spotřeba budov není jen elektřina v zásuvce. Obrovská část energie mizí ve vytápění, ohřevu vody a stále častěji také v chlazení. Právě zde se dostává ke slovu geotermální energie.
Ve statistikách Eurostatu tvoří geotermie a ostatní menší zdroje jen 0,4 procenta obnovitelné elektřiny v EU. To ale nevypovídá o jejím skutečném významu pro budovy. Geotermie totiž nemusí být primárně elektrárnou. V českých podmínkách může být především stabilním zdrojem tepla a chladu.
Mělká geotermie využívá stabilní teplotu hornin, podzemní vody nebo zemních vrtů. Ve spojení s tepelnými čerpadly dokáže vytápět rodinné domy, bytové domy, školy, hotely, kanceláře i průmyslové objekty. V létě může stejný systém pomáhat s chlazením. Na rozdíl od solární výroby nezávisí na tom, zda svítí slunce. Na rozdíl od větru nepotřebuje vhodné proudění vzduchu. Pracuje tiše, lokálně a bez viditelného zásahu do krajiny.
Právě proto by měla být geotermie v Česku mnohem silnějším tématem. Země, která je v evropském srovnání obnovitelné elektřiny poslední, si nemůže dovolit přehlížet zdroj, který leží přímo pod domy, školami, obcemi a městy. Nejde o módní technologii, ale o praktický nástroj, jak snížit závislost na plynu, uhlí a drahé elektřině používané k vytápění.
Koleje ukazují, že energii lze hledat i tam, kde jsme ji dříve neviděli. Geotermie jde ještě dál: nevyužívá prostor mezi pražci, ale prostor pod námi. A zatímco solární experimenty mohou být viditelné a mediálně atraktivní, geotermální systémy mohou každý den odvádět nenápadnou práci v budovách, které potřebují stabilní teplo v zimě a chlad v létě.
Česko potřebuje obojí: chytře využívat existující povrchy pro výrobu elektřiny a zároveň se vážně opřít o zdroje pod zemí. Pokud má dohnat evropský vlak čisté energetiky, nestačí sledovat koleje. Musí se podívat i pod ně.
