Vaření v páře země: Jak Japonci mění geotermální energii v kulinářský zážitek

V japonské prefektuře Óita se teplo nevyrábí, ale jen chytá. Země si ho drží v podloží víc než dost a místní Japonci ho umí využít s přesností i vkusem. Zatímco ve zbytku světa se geotermální energie spojuje hlavně s výrobou elektřiny, v Óitě se z ní vaří, ohřívají skleníky nebo extrahují suroviny do kosmetiky. A to všechno tak, že si to nezadá ani s high-tech.

V sérii krátkých videí, které zveřejnila stanice Oita Asahi Broadcasting, dostává divák možnost nahlédnout pod pokličku regionu, kde se příroda nepodmaňuje, jen využívá. Město Beppu, epicentrum japonských termálních pramenů, představuje zároveň i laboratoř ekologicky šetrného soužití tradiční kultury s moderním využitím energie.

Jedním z hlavních bodů série je geotermální elektrárna Hatchobaru. V provozu je od roku 1977, ale její význam zdaleka nekončí u elektřiny. Jde o největší geotermální zdroj v zemi, s výkonem přes 110 megawattů, a klíčový příklad toho, jak může průmysl koexistovat s lázeňstvím, zemědělstvím a turismem – bez toho, že by kterékoli odvětví požíralo zbytek.

Jídlo, které neuvaříte doma

To nejpozoruhodnější ale není v generátorech, nýbrž v kuchyni. Tradiční metoda zvaná jigoku mushi – volně přeloženo jako „vaření v pekle“ – používá páru přímo z přírodních geotermálních výduchů. Jídlo se neváří, ale napařuje bez přidaného tepla, elektřiny, plynu. Stačí vybrat čerstvé suroviny, zeleninu, mořské plody, maso, a nechat je pár minut v parní komoře.

Pára je bohatá na minerály, které jídlu dodají jemně slaný, kovově zemitý tón. Výsledkem není show pro turisty, ale funkční gastronomie, která v Beppu funguje po generace. Některé podniky umožňují hostům připravit si jídlo sami nad poklopem z páry stoupající přímo z útrob země.

Teplo pro salát i vodík

Souběžně s gastronomickým využitím se geotermální energie podílí i na provozu skleníků, které díky stabilnímu tepelnému toku produkují zeleninu po celý rok. Vedlejší produkty, jako je usazenina yunohana z termálních vod, se využívají v lázeňství a kosmetice.

Aktuálně se v regionu testuje i výroba takzvaného zeleného vodíku – technologie, která by mohla spojit obnovitelný zdroj s ukládáním energie do plynu bez emisí. Pokud se tento model osvědčí, Óita může nabídnout nejen inspiraci, ale i návod.

Óita nepřesvědčuje manifesty, ale praxí. Ukazuje, že energie z hlubin nemusí být jen abstraktní pojem z konference o klimatu. Může mít chuť, teplotu, vůni. Může připravit oběd, vytopit skleník, roztavit sůl. A může to dělat tak tiše, že si toho skoro nevšimnete.