Reklama
Nechtěl kupovat poukaz do wellnessu ani objednat hotovou vířivku. Rodiče mají rádi zahradu, klid a přírodu a právě odtud vyšla podle serveru Dřevostavitel myšlenka na dárek, který by nebyl umělý ani katalogový.
Na jejich pozemku tak postupně vzniklo zapuštěné termální jezírko inspirované horskými prameny, vyhřívané kamny na dřevo a napojené na jednoduchou bazénovou cirkulaci. To, co mělo být původně jednorázovým dárkem, se proměnilo v několikaměsíční stavební experiment na pomezí zahradní architektury, improvizovaného inženýrství a fyzicky náročné práce.
Dvacet tun vápence
Stavba začala nenápadně, ale během několika dní se zahrada změnila ve staveniště. Nejdřív bylo nutné připravit výkopy pro vodu a elektřinu. Autor si brzy uvědomil vlastní limity a elektrické rozvody svěřil profesionálním elektrikářům. Kabely skončily v hloubce přes jeden metr. Zásadní okamžik přišel s příjezdem prvního nákladního auta s kamenem. Na pozemek dorazilo přibližně dvacet tun zvětralého vápence, jednotlivé bloky vážily od dvou set kilogramů až po téměř devět set. V té chvíli ještě neexistoval přesný plán, šlo spíš o práci s prostorem a představou výsledku. Teprve rozložené kameny umožnily začít tvarovat jezírko.
Samotná jáma vznikala kombinací práce bagru a ručního dočišťování. Vznikl stupňovitý terén s budoucím sezením a náznakem vodopádu. Každý kořen a ostrý kámen musel pryč, protože klíčovým prvkem byla jezírková fólie o tloušťce zhruba jednoho milimetru, běžně určená pro zahradní jezírka. Pod ni přišla ochranná textilie. Jakmile byla fólie rozprostřena, začalo usazování kamenů pomocí bagru a popruhů s vysokou nosností. Jeden kámen se někdy ladil i hodinu, stabilita byla zásadní. Následovalo betonování dna a zdění stěn a lavic. Bez ocelové výztuže, což autor zpětně považuje za chybu. Beton i malta se míchaly ručně, spotřebovaly se desítky pytlů. Do zdí se rovnou instalovalo potrubí pro cirkulaci vody, dva sací okruhy a jeden vratný s tryskami.
Ohřívání dřevem
Interiér jezírka byl obložen říčními oblázky, každý kámen byl lepen ručně. Práce trvala několik dní a byla monotónní i fyzicky náročná, ale rozhodující pro výsledný dojem. Zásadní otázkou zůstal ohřev. Pokus o vlastní nerezový výměník selhal, sváry netěsnily. Nakonec padla volba na hotový ohřívač na dřevo o výkonu zhruba dvacet kilowattů. Voda cirkuluje přes výměník, zatímco se v topeništi topí dřevem. Z přibližně čtyřiadvaceti stupňů se jezírko ohřeje na třicet pět až třicet osm stupňů během tří až čtyř hodin.
Celkové náklady se zastavily zhruba na třech stech čtyřiceti tisících korun. Největší položkou byl kámen, následovala fólie, beton, technika, ohřívač, rostliny a osvětlení. Autor dnes ví, že by některé věci udělal jinak. Voda ve zdech může v zimě zamrzat, tlak kamene časem pracuje a konstrukce si žádá respekt. Přesto projekt považuje za úspěšný. Ne kvůli technickému řešení, ale proto, že jezírko skutečně žije. Schází se u něj rodina. Rodiče, děti i vnoučata. Zahrada se proměnila v místo, které má blíž k termálním lázním než k obyčejnému bazénu.
